Blatná

Renesanční vodní zámek Blatná - Vodní tvrz zde vznikla ve 13. stol. za Vyšemíra (doložený jako svědek na listině krále Václava I. z r. 1235.) a sídlili zde vladykové z Blatné. Své jméno hrad získal podle umístění na skalisku vyčnívajícím nad bažinami. Koncem 13. stol. ji získal jejich příbuzný Bavor ze Strakonic. Po posledním členu tohoto rodu, Břenkovi, doloženém ještě v r. 1403, získal Blatnou vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu jinak z Blatné, poprvé doložený v r. 1408 a pak znovu v r. 1424. Ten dal románské sídlo Bavorů úplně zbourat a na jeho místě nechal vystavět gotický hrad. Z románského hradu se zachovala jen část přízemí kaple, objevená v r. 1926 při průzkumu romantické zříceniny z počátku 19. století.

Páni Rožmitálští, z jejichž rodu pocházela i manželka krále Jiřího z Poděbrad Johanka, prohloubili blata na rybník, přičemž až ve 3m vysokém násypu zmizely poslední zbytky prvotní stavby a zvětšená plocha byla ohraničena hradbou, před níž byl nezbytný vodní příkop a val. Stopy tohoto opevnění se zčásti dodnes uchovaly. Přístup k hradu byl jako dosud od východu po zdvíhacím mostě, na jehož konci stojí vysoká hranolová věž. V ní jsou nad portálem zasazené kamenné znaky Jana z Rožmitálu a jeho manželky Elišky z Kravar. K věži priléhá po levé straně gotický palác s kapli v prvním patře. Současně byl vybudován druhý palác na místě bývalého románského hradu. Jelikož se vodní hrady, a hradní novostavby od 15. století vůbec, vyskytují u nás jen ojediněle, můžeme na hradě Blatná pozorovat některé úplné nové rysy, a to především v uspořádání opevnění, které se zčásti dochovalo dodnes.

Sídlil zde a ve stavební činnosti pokračoval i Jaroslav Lev z Rožmitálu (1446-1485), nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr, který vedl známé poselstvo (v l. 1465-1467) krále Jiřího z Poděbrad (jeho manželka byla Lvovou sestrou) k evropským panovníkům. Cesta Jaroslava Lva z Rožmitálu (vedl skupinu 40 českých pánů a rytířů) s poselstvím krále Jiřího k evropským panovníkům vedla přes Plzeň do Norimberka a dále do Bruselu, do Anglie, Francie, Španělska a Portugalska až na konec tehdejšího světa. Poselstvo se domů vracelo přes Itálii a Rakousko. Král Jiří měl nelehkou pozici. Šest let po jeho zvolení králem odvolal papež Pius II. basilejská kompaktáta - dohodu mezi českými husity a basilejským církevním koncilem. Odvoláním kompaktát se obnovila snaha izolovat husitské Čechy, vykořenit viklefisty, husity a jiné kacíře. Jiří z Poděbrad se této snaze pokoušel čelit rozsáhlou zahraničně politickou aktivitou. Vrcholem jeho diplomatické činnosti bylo poselství ke křesťanským panovníkům, zřejmě prvý detailně propracovaný návrh mezinárodní organizace koncipovaný na principech spolupráce navzájem rovných suverénních států a dodržování převzatých závazků, které jsou dnes základem Organizace spojených národů. Deník Václava Šaška z Bířkova z této dlouhé cesty se stal vítaným námětem Aloisu Jiráskovi pro knížku "Z Čech až na konec světa".

Z doby Jaroslava Lva z Rožmitálu nepochybně pocházejí odkryté a restaurované pozdně gotické fresky v tzv. Rytířském sále bavorovského paláce (postavy králů, turnajová scéna, dvorské výjevy, vyobrazení Rožmitálu a Blatné aj.) a v tzv. Zelené světnici v hradní věži (figurální výjevy v bohaté ornamentální výzdobě, znaky předních šlechtických rodin v Čechách - Švamberků, Rýzmberků, Rožmberků, Gutnštejnů, Zajíců z Házmburka, Berků z Dubé aj.).

Doba rožmitálského panství znamenala pro Blatnou dobu největšího rozkvětu. Stavební činností Jaroslava Lva z Rožmitálu vývoj gotické Blatné totiž ještě neskončil. Jeho syn Zdeněk Lev z Rožmitálu (asi 1470-1535) patřil k předním úředníkům zemské vlády v Čechách (nejvyšší purkrabí v l. 1507-1523, opět v l. 1525-1528), politikům a rádcům králů Vladislava II. a Ludvíka. Prvním jeho stavebním počinem bylo rozšírení hradní kaple v bavorovském paláci o trojboký závěr. Po vymalování stěn biblickými výjevy byla kaple P. Marie r. 1515 vysvěcena. Daleko důležitější bylo Zdeňkovo rozhodnutí o stavbě nového traktu u bavorovské části hradu podle návrhu královského architekta Benedikta Rieda (Rejta), který slučoval gotické a renesanční prvky. Stavba byla zahájena po r. 1528. Dvěma patry prostupují dvojice trojbokých arkýřů na obou průčelích. Hradní nádvoří na západní straně zřejmě uzavírala přízemní lodžie. Palác má zcela originální dispozici.

Náklady na stavební práce, důstojná reprezentace odpovídající úřednímu a společenskému postavení, útraty na služebních a diplomatických cestách i půjčky poskytované králi Vladislavu II. uvedly Zdeňka Lva do dluhu. Výnos z dvou hlavních panství, Rožmitálu a Blatné a liknavé splátky královské pokladny nestačily krýt všechna vydání. A tak po Zdenkově smrti v r. 1535 musel jeho syn Adam z Rožmitálu celé dědictví rozprodat a odstěhovat se na Moravu. Blatnou získal v r. 1541 jeden ze Zdeňkových věřitelů, Adam ze Šternberka a v r. 1555 ji prodal sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. V r. 1560 postoupila Kateřina Blatnou svému manželu Zdenkovi ze Šternberka. To již započala postupná přeměna hradu v renesanční zámek.

Po Šternberkově smrti (1575) získal Blatnou v r. 1579 polský šlechtic hrabě Jan z Rozdražova (+ 1585). Jeho syn Václav si vybudoval vedle hradní věže na dosud nezastavěném místě při severní hradbě dvoupatrový renesanční palác. Mezera mezi tímto novým traktem a starým gotickým stavením dále na západ byla vyplněna nízkou budovou s kuchyní a byty pro služebnictvo. Tím byl stavební vývoj blatenského zámku vcelku ukončen.

V držení pánu z Rozdražova zůstala Blatná až do r. 1691, kdy vymřel rod Janovým vnukem Františkem Ignácem. Blatenské panství zdědil hrabě Jan František Krakovský z Kolovrat, jehož matka pocházela z rodu Rozdražovských, ale v r. 1695 prodal Blatnou hraběnce Arnoštce Serényiové. Po požáru r. 1763, který nejvíce poškodil rozdražovský trakt, bylo toto stavení během dalších čtyř let barokně upraveno. Za Serényiu byl v přilehlé oboře vybudován empírový pavilón s představeným dvouramenným schodištem.

Posledním rodem vlastnícím Blatnou byli Hildprandtové z Ottenhausenu. V r. 1798 koupil totiž blatenské panství od Amanda Serényiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Jeho syn František Hildprandt, jehož domácím učitelem filozofie a přírodních věd byl v letech 1810-13 Jan Evangelista Purkyně (založil zde knihovnu), dal v letech 1850-1856 otevřít zbouráním románské kaple a lodžie volný pohled z nádvoří do anglického parku. Nově byl upraven vstupní prostor za věží, starý bavorovský palác, v sousední Riedově budově bylo změněno propojení místností. R. 1809 byl odstraněn dřevěný padací most a nahrazen mostem kamenným. Přestavbou zámku ve stylu anglické gotiky v l. 1850-1856 podle návrhu achitekta Bernharda Grubera získala Blatná svůj dnešní vzhled. V téže době byla přiléhající obora proměněna v anglický park (42 ha).

Zámek je přibližně obdélného půdorysu. Vstup do zámku je přes most (dříve padací). Vstupní mohutná věž je pozůstatkem původní tvrze. Nádvoří je ve své zadní části otevřené do parku. Po levé straně nádvoří je Rejtovo křídlo ze 16. století, naproti novější budova ze 17. století.

Roku 1945 přešel zámek do vlastnictví státu. V 80. letech proběhla jeho generální oprava. V roce 1991 byl zámek zrestituován Hildprandtům. Byla změněna interiérová expozice, která je z větší části věnována členům rodiny Hildprandtů. Cenné Rejtovo křídlo ze 16. století je nyní ve špatném stavu. Doufáme, že brzy začnou rekonstrukční práce.

Poklad, který podle pověsti ukryli na někdejším hradě templáři, byste však hledali marně. Vypráví se, že jej už před dvěma stoletími podle návodu na starém obraze našel a odnesl chytrý písař.